Monika Jarošková:

Napadlo mě to už dávno. Příběh jsem napsala v roce 1998 a upravila pro tisk v roce 2006, ale nikdy nebyly ty možnosti, co jsou teď. Neznala jsem filmaře, šermíře, motorkáře, neměla jsem mezi nimi kamarády. Takže jsem myšlenku na film vždy zavrhla jako úplný nesmysl.

Loni v létě (2012) jsem s přítelem viděla ukázky filmů natočených s neherci a nadchlo nás to. Začali jsme se zajímat o filmařinu, prohlédli jsme si amatérské filmy, začali diskutovat s lidmi, kteří tomu rozumí.

Co vede lidi natáčet? Některé jen zábava a spíše jen pro filmaření samotné. Mě osobně zajímají příběhy v jakékoli formě. Pokud jsou dobré, originální a hlavně pokud mi mají co předat, něčím oslovit, anebo nastínit nový pohled na nějakou otázku. Osobně chci divákům předat nové pohledy a důležité poselství příběhu. Chci chytnout za srdce i pobavit.

Nevíme, jak se příběh povede, nepředstavujeme si, že uděláme díru do světa. :-) 

Právě chystáme dokument o zaniklé Karvinné. Příští rok budeme připravovat psychodrama. Velkým snem režisérky je historický film, námět má. Pokud se sežene dost financí, tak cca za 5 let můžeme natáčet. Případně trochu dřív, ale takový projekt potřebuje víc času na přípravu.